O Obhajobě pastelky a veřejném kreslení

Výtvarnice Marie Brožová odpovídá na Vaše nejčastější dotazy

Proč jste svůj projekt nazvala Obhajoba pastelky?

Pastelky, které jsou mou nejoblíbenější výtvarnou technikou, jsou bohužel považovány za pouhou hračku pro děti, se kterou se nedá vytvořit kvalitní umělecké dílo. Když jsem s projektem začínala, nesměly je používat ani děti na základní škole, aby si s nimi tzv. nekazily ruku. Na předsudek, že jsou pastelky tzv. „nevýtvarná technika“, jsem narážela na každém kroku své umělecké kariéry (jednou mi dokonce odmítli výstavu, poté co se zjistilo, že jsem své obrazy nakreslila pouhými pastelkami, co naplat, že předtím se jim velice líbily).

Pátrala jsem v historii, čím si pastelky tuto špatnou reputaci vysloužily, a zjistila jsem, že byly vytvořené v 19. století jako předmět volnočasové aktivity pro dámy z lepší společnosti, zatímco skuteční mistři (téměř bez výjimky muži) si barvy připravovali ze základních pigmentů a potřebovali k tomu mnoho znalostí a zkušeností. Nálepka poněkud nehodnotného média na nich zůstala a já jsem se rozhodla, že vystoupím na jejich obhajobu a ukážu, co se s nimi dá vytvořit.

Jak se dařilo pastelku obhajovat?

Bylo snadné udělat dojem na vnímavé lidi bez předsudků, kteří byli upřímně překvapeni, co všechno je možné obyčejnými pastelkami nakreslit. Daleko těžší práci jsem měla s lidmi předpojatými, často zatíženými výtvarným vzděláním, kteří se zaštiťovali konvenčními názory. Je škoda, že zrovna takoví lidé reprezentují hlas současných trendů a přispívají tak k tomu, že většina normálních lidí do galerií vůbec nechodí.

Proč jste se rozhodla pro kreslení na veřejnosti?

Když jsem jenom vystavovala, lidé mi nechtěli věřit, že jsou moje obrazy nakreslené obyčejnými pastelkami. Dala jsem jim možnost, aby mě mohli pozorovat při práci, nahlédnout mi do ateliéru a zeptat se na všechno, co je zajímá. Bylo pro mě důležité, že radost, kterou zažívám při kreslení, nezůstává jenom u mě. Obhajoba pastelky byla tak pohledná, že jsme dostávali jedno pozvání za druhým. Těšilo nás, kolik měst a míst projevilo zájem a při kreslení vládla bezprostřední atmosféra.

Jak vypadala Obhajoba pastelky v praxi?

Ve městě, do kterého jsem byla pozvaná, jsem na veřejně přístupném místě v průběhu několika dní nakreslila pastelkami obraz na největší formát papíru A0 o rozměrech 1189 × 841 mm. V teplých měsících mě bavilo kreslit pod širým nebem, třeba na náměstí nebo na nádvoří hradů a zámků, kde jsem měla možnost oslovit co největší počet kolemjdoucích. Přes zimu jsem přijímala pozvání do knihoven, knihkupectví nebo obchodních center. Lidé se zastavovali a ptali se mě na pastelky, na to, kam chodím na nápady a často si se mnou zavzpomínali na krásné zážitky, které v nich moje obrazy evokovaly.

Nepřipadalo vám podřadné nosit své umění na ulici? Nepatří spíš do galerií?

Výtvarné umění se v dnešní době velmi vzdálilo obyčejným lidem, kteří získali pocit, že se umění musí rozumět. Většina lidí by do galerie vůbec nevstoupila, protože nevěří, že by tam našli něco, co by se jim mohlo líbit. Proto jsou velmi příznivě překvapení, že umění může být srozumitelné, barevné, pozitivní a může na ně působit, aniž by mu rozuměli. Já se svým projektem vyšla lidem vstříc na půl cesty.

Nevadilo vám, že se vám lidé dívali při kreslení pod ruku a mluvili na vás?

Vůbec mě to nerušilo. Jsem na to zvyklá už od základní školy, kdy se kolem mě vytvořil hlouček obdivovatelů, kdykoli jsem vzala pastelky nebo tužku do ruky. Kreslit je pro mě stejně přirozené jako používat u oběda příbor. Obrazy, které jsem na veřejnosti kreslila, jsem už měla v hlavě hotové do nejmenších detailů, a tak jsem si mohla s lidmi při práci popovídat.

Nebolí Vás ruka, když každý den tak dlouho kreslíte?

Kreslím úplně odmalička, takže už se mi nejspíš vyvinuly speciální svaly. Ruku mám při kreslení uvolněnou, nesmí být v křeči. Při veřejném kreslení jsem po většinu času stála a někdy mě pobolívalo rameno a krční páteř. Naštěstí se to dalo napravit cvičením.

Jak relaxujete?

Nejsem vůbec sportovní typ, ale ráda se toulám přírodou. Po skončení veřejného kreslení jsme vždycky s manželem odjeli někam do hor, nejraději na Šumavu, kde jsme chodili na celodenní túry a zbavili se fyzického i psychického napětí.

Co se vám líbilo na veřejném kreslení nejvíc?

Bezprostřední komunikace s lidmi. Být malířem je osamělé povolání, na vernisáži výstavy se obvykle setkává jen se zvanými hosty a s názorem diváků se téměř nemá možnost seznámit. Mám veliké štěstí, že se mé obrazy od počátku mého kreslení na veřejnosti lidem líbily a jejich chvála pro mě byla obrovskou podporou. Nejradši vzpomínám na setkání s dětmi, které často poznávaly pastelky, se kterými samy kreslily a jejich nadšení pro mě bylo nejlepším vysvědčením.

Čím vás veřejné kreslení nejvíc obohatilo?

Naučila jsem se vážit si obyčejných lidí, kteří jsou ve svých reakcích upřímní, nepapouškují cizí názory a velmi dobře vědí, co se jim líbí a co se jim nelíbí. Jejich chvála jde zkrátka od srdce, a nepotřebují k tomu mít vysokoškolský titul.

A co pro vás na veřejném kreslení bylo nejnáročnější?

Vždycky mě hodně mrzelo, když jsem byla svědkem, jak rodiče svým dětem říkají: „Tak takhle ty nikdy kreslit nebudeš.“ Nemůžu nikomu zasahovat do výchovy, ale je nesmyslné srovnávat tvorbu dospělého člověka, který celý svůj život zasvětil kreslení, s prvními nesmělými pokusy malého dítěte. Právě v dětství se utváří většina tvůrčích bloků. I velkému talentu se tak snadno dají zavřít dveře.

Jakým národnostem se Vaše obrazy nejvíc líbí?

Mám velké štěstí, že moje umění promlouvá k lidem všeobecně srozumitelnou řečí a vůbec nezáleží na tom, odkud do Galerie Pastelka lidé přijeli. Ať už jsou z Evropy, Ameriky, Afriky nebo Asie, často mi říkají: „Měla byste jít k nám! Teprve u nás by vás pořádně ocenili.“ Je to roztomilé. Jak se říká, doma není nikdo prorokem.