Samorost a samouk

„Maminka mi vždycky říkala, že jedině já sama dokážu posoudit, jestli to, co dělám, je správně. Když se budu chtít zalíbit ostatním, ztratím sama sebe. Cesta bez kompromisů je nejtěžší, ale zároveň nejkrásnější.“

Odmalička byla zvyklá dělat si všechno po svém. Marie Brožová měla velké štěstí, že nemusela chodit do školky a vyrůstala v domácnosti jako jediné dítě mezi čtyřmi dospělými lidmi, kteří se jí věnovali a pomáhali jí naplňovat její tvůrčí nápady.

Do školy se moc těšila, ale brzy přišlo velké zklamání. Z domova byla zvyklá dostávat odpovědi na všechno, co ji zajímalo. Ve škole se nudila, protože ji nebavilo papouškovat informace bez hlubších souvislostí.

Nikdy nenavštěvovala žádné výtvarné kroužky a výtvarná výchova ji bavila jen v páté a šesté třídě, díky skvělému učiteli Otakarovi Podlipnému, který jí dokázal za dva roky předat více než později všichni profesoři na výtvarné škole dohromady.

Ve třinácti letech si sama vyvinula svou originální pastelkovou techniku, která svou sytostí spíše připomíná malbu. Této technice zůstala věrná, protože jí nejlépe slouží k vyjádření její fantazie, která je plná barev, detailů a příběhů.

Vůbec ji nezajímá, jak někdo její styl pojmenuje, nejde jí totiž o to udělat dojem na umělecký svět, ale o snahu co nejvěrněji zachytit zážitky, sny a vize z jiných světů.

Po maturitě na gymnáziu v roce 1994 začala studovat knižní grafiku na Výtvarné škole Václava Hollara v Praze, kterou ale opustila rozčarovaná z negativních trendů současného výtvarného umění. Zde se také poprvé dozvěděla, že pastelky patří jen do mateřské školky. Provokovala ji také mnohá klišé, například že „příroda je největší kýčař“ nebo že je koncept krásy ve výtvarném umění dávno překonaný. Odejít ze školy, kam brali jen deset studentů z bezmála tisíce uchazečů, nebylo snadné, ale když začala mít ke kreslení odpor, věděla, že se musí vydat svou vlastní cestou.