Poutnice

„Člověk je na cestě, dokud nepřestane věřit svým snům.“

Cesty vnější i vnitřní jsou jedním z hlavních způsobů, jak se přiblížit zdrojům čisté inspirace. Daleko dřív, než se začalo mluvit o šamanském cestování a lucidním snění, byla Marie Brožová fascinovaná putováním duše časoprostorem. Už v předškolním dětství měla sny tak živé, že pro ni nebylo snadné rozpoznat, jestli jsou snem, a nebo skutečností. Zážitky ze světa snů se jí zdály tak důležité, že se možná právě kvůli nim naučila kreslit, aby se o ně mohla s ostatními podělit. 

Inspiraci jí přináší nejen toulky vnitřními světy, ale úplně obyčejná chůze. Nejraději chodí pěšky, pokud možno naboso, ale to ji baví jenom v přírodě, rozhodně ne ve městě. Tempo lidské chůze jí umožňuje vnímat detaily okolního světa a rytmus kroků v ní spouští literární inspiraci. Většinu svých knih prý „napsala“ na cestách.

Chůzi používá jako orákulum. V předjaří se pokaždé těší na Cestu za sluncem. Ještě než vyraší vegetace, s manželem vyráží za úsvitu a celý den následují kotouč slunce. Jdou cestou necestou a objevují spoustu překvapení.

Marie Brožová se přiznává k tomu, že nerada cestuje do zahraničí. O to více si užívá putování po zemích českých, které inspirovalo například cyklus obrazů Duše českých řek. 

Nejkrásnější formou cesty jsou pro ni návraty. Nejradši se vrací na místa, kde se potkává se svými vzpomínkami.