Nacházíte se zde: Galerie Pastelka Co vás zajímá O životě, vesmíru a vůbec

O životě, vesmíru a vůbec

„Nejdřív je potřeba naučit se naslouchat kompasu svého srdce a snít o nejlepší možné životní cestě. Teprve když si člověk dokáže něco vysnít, může se snažit svůj sen uskutečnit.“

Čím jste chtěla být v dětství?

Odmalička jsem se chtěla stát astronomem. Už v předškolním věku jsem uměla na obloze najít hlavní souhvězdí, pojmenovat nejjasnější hvězdy a učila jsem se nazpaměť i jména měsíců všech planet. Četla jsem si jako u vytržení v astronomických knihách, kterým jsem příliš nerozuměla, ale opájela jsem se odbornými exoticky znějícími pojmy. S dědečkem jsem vedla dlouhé polemiky o nekonečnosti vesmíru a velkém třesku. Jenomže potom přišla škola a já jsem s velkým zklamáním zjistila, že mi to v číslech nemyslí. Z matematiky jsem na gymnáziu dokonce dělala reparát. Astronomie však zůstala mým velkým koníčkem a nedovedu si představit nic krásnějšího než noc strávenou na střeše s triedrem pod hvězdnou oblohou – oknem do vesmíru.

Mělo vaše dětství vliv na vaši tvorbu?

Naprosto zásadní. Vyrůstala jsem jako jediné dítě mezi čtyřmi dospělými lidmi, kteří mě rozvíjeli a pomáhali mi uskutečňovat mé tvůrčí záměry. Žádný nápad pro mě nebyl nemožný. Láska a přijetí mých blízkých mi do života dala jistotu, že to, co dělám, dělám nejlépe, jak dovedu. A komu se to nelíbí, ať si to udělá sám podle sebe. Bez této jistoty se člověk málokdy odhodlá vyjít se svou tvorbou na veřejnost.

Moje dětství bylo plné fantazie, měla jsem spoustu kamarádů nejen mezi dětmi, ale i mezi stromy, přírodními bytostmi a dokonce i strašidly. Jezdili jsme na chatu do Posázaví, kde jsem měla blízko k přírodě – za každou kytičkou jsem viděla vílu, která ji obývá, za každým stromem ducha, se kterým si můžu popovídat. Moje maminka mi pomáhala poznávat svět a naučila mě vnímat ho citlivě a barevně. Dokázala mi nejen pohádky číst z knížek, ale uměla vymyslet pohádku o všem zajímavém, co jsem viděla, a k tomu mi kreslila obrázky. Naše společné kreslení patří k nejkrásnějším vzpomínkám na mé dětství.

Jste člověk nebo elf?

Tuhle otázku dostávám překvapivě často. Lidé mi říkají, že vypadám jako víla a pravdou je, že jsem se od dětství cítila mezi ostatními lidmi tak trochu jako z jiné planety. Nejlíp se cítím v lese, mezi stromy, květinami, mechem a kameny.

V jakém jste znamení?

Narodila jsem se přesně na nov, tedy s konjunkcí Slunce a Měsíce ve znamení Býka, které na mě svou charakteristikou naprosto přesně padne. Krásu světa poznávám všemi svými smysly, jsem tvůrčí, zarputile pracovitá a ničím se nenechám odradit. Ascendent mám ve znamení Lva, a tak jsem vybavená „nosit kůži na trh“.

Co děláte, když nekreslíte?

Nejradši se toulám přírodou, chodím pozdravit své oblíbené stromy a kameny, naslouchám vodě v potoce, pouštím draky ve větru, dívám se do plamenů ohně, přecházím sněžné pláně a láká mě, co se skrývá za obzorem. Každé jaro, ještě než vyraší plevel a obilí, s manželem chodíme na cestu za sluncem, kdy brzy ráno vstaneme a kráčíme za kotoučem slunce cestou necestou, na které objevíme spoustu netušených míst. Když se kvůli počasí nedá jít na delší procházku, ráda si čtu.

Co ráda čtete?

Moje knihovna je velmi eklektická. Na žánru mi nezáleží, mám ráda silné příběhy odvyprávěné krásným jazykem a je pro mě důležité, abych si zamilovala hlavní postavy. Mám ráda ruskou klasiku, Turgeněva, Gogola, Pasternaka, ale ráda si přečtu i dobrou detektivku (mezi mé nejoblíbenější detektivy patří Adam Dalgliesh, Harry Hole nebo bratr Cadfael). Mám moc ráda i fantasy, třeba Stopařova průvodce vesmírem od Douglase Adamse, Piknik u cesty od bratří Strugackých, knihy od Roberta Holdstocka nebo svět Hlídek od Sergeje Lukjaněnka. Ze současných autorů je pro mě největším mágem slova Haruki Murakami, ale oblíbila jsem si i Petera Hoega, Davida Mitchella nebo Kate Mortonovou. Každou chvíli objevím nějaký nový poklad – v poslední době třeba knihu Byla jednou jedna řeka od Diane Setterfield v nádherném překladu Olgy Walló.

Nejoblíbenější knihy?

Tak to by byl dlouhý seznam. Mezi knihy, které čtu pořád dokola patří Doktor Živago, Lovcovy zápisky, Na východ od ráje, Kafka na pobřeží, Afterdark, Hodiny z kostí, Atlas mraků, Cit slečny Smily pro sníh, Susanin efekt. Z poezie je mi nejbližší stará čínská, obzvlášť Chan Šan a Wang Wej a mám také velkou slabost pro překlady japonských haiku. 

Které knihy vás nejvíc ovlivnily v dětství?

Knihy, které jsem milovala v dětství, na mě působí jako stroj času, kterým se dokážu vrátit do nějaké konkrétní životní etapy. Knihy  jsem milovala daleko dřív, než jsem začala číst. Fascinovaly mě ilustrace, podle kterých jsem si vymýšlela své vlastní příběhy. U nás doma to vypadalo jako v nějakém zapadlém antikvariátu a knihami všech žánrů přetékala celá domácnost. Asi nejvíc mi uhranula kniha ruských pohádek s ilustracemi Ivana Bilibina Peříčko Finista Jasného sokola a mým nejoblíbenějším ilustrátorem byl Jiří Trnka, hlavně v knize Zuzanka objevuje svět. Z příběhů jsem asi nejvíc prožívala osud Heidi, děvčátka z hor, ale s velkým zaujetím jsem četla i mayovky a foglarovky.

Jakou hudbu máte nejradši?

Nejradši ze všeho mám ticho. Hudbu nikdy neposlouchám jako kulisu, musí mít obsah. Dávám přednost klasické hudbě (Mozart, Bach, Borodin, Čajkovskij), ale obdivuji i výjimečné tvůrčí osobnosti, které se neustále vyvíjejí a neopakují se, jako je Paul Simon, Sting, Suzanne Vega, Jaromír Nohavica. Hluboké souznění cítím s písněmi skupiny Majerovy brzdové tabulky. Různé desky používám jako již zmíněný stroj času, Out of Time od R. E. M., Songs for Drella od Lou Reeda, Thick as a Brick od Jethro Tull a mnoho dalších mě spolehlivě vrátí do velmi přesně datovaných okamžiků.

Dlouhá léta jste žili s manželem více méně jako poustevníci v lesích, co to pro vás znamenalo?

V první řadě jsme měli čas najít sebe sama. V dnešní době se příliš spěchá, příliš brzy se od každé činnosti očekávají výsledky. Mladí lidé jsou nuceni přizpůsobit se požadavkům společnosti dříve, než vůbec zjistí, co by v životě chtěli dělat. Myslím si, že nejdřív je potřeba naučit se naslouchat kompasu svého srdce a vysnít si tu nejlepší možnou životní cestu. Teprve když si člověk dokáže něco vysnít, může se snažit svůj sen uskutečnit. Potom je jeho činnost naplněna radostí, i když se výsledky nedostavují tak rychle, jak by si ostatní přáli.

Ještě pořád nemáte doma televizi?

Ne a už třicet let nám vůbec nechybí. Filmy si pouštíme, jaké chceme a bez reklam, a ze zpráv mi většinou úplně stačí titulky na portálu Seznamu. Vlákno, které mě spojuje s říší fantazie, je křehké. Nechci ho přetrhnout tím, že bych do sebe dobrovolně vpouštěla negativní a destruktivní informace, které stejně nemůžu ovlivnit. Politiku a politiky nesnáším a informovanost považuji za jednu z největších iluzí, které si moderní doba vytvořila.

A co sociální sítě?

Jako prostředek komunikace se svými fanoušky využívám Instagram a Facebook, ale v žádném případě nenechávám sociálními sítěmi protékat svůj volný čas.

Působíte optimistickým dojmem, býváte z něčeho smutná?

Jsem často smutná z toho, jak se lidé chovají k přírodě. S jakou arogancí ničí něco, co je mnohem vyšší a důležitější, než jsou oni sami. S velkou beznadějí také pozoruji, jak nenávratně mizí krajina v okolí Prahy, většinou následkem investičních projektů a megalomanských staveb. Na druhou stranu mě ale děsí i tzv. greenwashing. Věřím, že skutečná ekologie začíná i končí u každého doma a na zahradě.

Máte vzory v umění?

Nejlepším umělcem je pro mě příroda a do lesa chodím jako do galerie. Vzory, kterým bych se chtěla připodobnit, žádné nemám, ale obdivuji tvůrčí mnohostrannost architekta, ekologa a malíře Friedensreicha Hundertwassera, poctivost a lásku ke dřevu sochaře Martina Patřičného, rozmanitost ilustrátora Roberta Innocentiho. Citově na mě nejvíce působí kresby Egona Schieleho. Zásadní vliv v dětství na mě měly ilustrace a animované filmy Jiřího Trnky. Jeho Staré pověsti české a Svět noci svatojánské pro mě zůstaly nejsilnějším uměleckým zážitkem.

Co potřebujete k tvorbě?

Ticho, prostor a klid. A nejlépe krajinu svého dětství – okolí Velkých Popovic – kde nejvíc cítím sepětí se zemí a nad hlavou otevřená okna do vesmíru.

Jste trpělivá i v jiných věcech než v umění?

Naprosto ne. Jsem odstrašující případ hospodyně a šílím, když se něco nedaří podle mých představ, tak jak jsem zvyklá s pastelkami v ruce. Obecně umím věci lépe vymyslet, než prakticky zrealizovat. Naštěstí mám šikovného manžela.

Co je pro vás nejdůležitější?

Zachovat si uprostřed šílenství dnešní doby zdravý rozum a nezávislý úsudek.

Jak nese Váš manžel vaše tvůrčí povolání?

Často vypráví, jak to vypadá, když se ráno probudím s nápadem na obraz. Barvitě líčí, jak mě musí nakrmit a dohlédnout na to, jestli nezapomínám pít, a hlídá mě, abych se svým tvůrčím zápalem nezničila. Ve skutečnosti to není takové drama, ale jsem moc ráda, že mě v mé práci po všech stránkách podporuje.

Myslíte si, že je fantazie na ústupu?

V dnešní době jsou lidé od rána do večera bombardováni lavinou informací, která se na ně řítí ze všech stran a hlavně z mobilu, který se pro mnoho lidí stal prodlouženou rukou. Výsledkem toho je, že je vnitřní prostor člověka zahlcený, není v něm ani kousek prázdného místa, kam by fantazie nebo inspirace mohla vstoupit. Není to problém jenom dospělých přepracovaných lidí, často mě navštěvují děti, které mrzí, že je nic nenapadá. Někdy dokonce ani nemohou číst knihu, protože si pod slovy nic nedokážou představit.

Myslíte si, že je fantazie vrozená každému dítěti?

Myslím, že ano, ale musí se včas začít rozvíjet, jinak zakrní. Fantazie je dnes vzácné zboží, dětem se příliš brzy otevřou dveře do vizuálně dokonalých virtuálních světů. Dokonalé jsou i hračky, se kterými si hrají, nic není třeba domýšlet a vylepšovat. Mají všechno, na co si vzpomenou, přesto pociťují určitou vnitřní prázdnotu, touhu po něčem, co jim bylo odepřeno. Moje generace měla v dětství spoustu volného času, kamarádů a k tomu ještě zázračný dar fantazie, který i z úplně obyčejného života na obyčejném místě dokázal vyčarovat kouzelné dobrodružství.

V co věříte?

Nejsem ani trochu nábožensky založená. Náboženství vnímám jako výraz touhy člověka nějak se vyrovnat s konečností života. Nevidím žádný důvod, proč by jedno náboženství mělo mít větší pravdu než nějaké jiné. Mám ale úctu k tradici a také k umění, které bylo vírou v boha inspirované. Jestli v něco věřím, tak v sílu přírody, která člověka ani jeho představy o dobru a zlu vůbec nepotřebuje. Mým chrámem je les.

Kdyby Vám zlatá rybka splnila tři přání, jaká by to byla?

Aby moje milovaná krajina zůstala krásná a divoká.

Aby všichni lidé mohli dělat to, co skutečně chtějí, protože potom by se nám všem žilo na světě daleko příjemněji.

Aby mně i manželovi sloužilo co nejdéle zdraví a také zdravý rozum.

Nahoru