Nacházíte se zde: Galerie Pastelka Co vás zajímá O námětech obrazů
O námětech obrazů
„Obraz je jako zrcadlo, každý v něm vidí to, co s ním vnitřně rezonuje. Záleží na náladě i momentálním rozpoložení. Často se stává, že si lidé pamatují obrazy jinak, než ve skutečnosti jsou, protože si je sami ve své vzpomínce dotvořili.“
Kam chodíte na nápady?
Nápad na obraz ke mně přichází jako celek, buď se mi zdá ve snu, nebo mě navštíví, když se jdu projít přírodou. Představa je živá, můžu se v ní projít a podívat se, kde je co zajímavého, takže mám potom obraz v hlavě včetně nejdrobnějších detailů. Potom je třeba ho co nejdříve nakreslit, abych s touto představou neztratila kontakt.
Líbí se vaše obrazy hlavně dětem?
Promlouvají k dětské duši, ale tu si lidé mohou zachovat bez ohledu na svůj věk. Velmi mě těší, že oslovují stejně silně i generaci odkojenou počítači, vědce, ženy v domácnosti nebo seniory. Každý si ze spektra duhy vybere tu svoji barvu.
Je to tak krásně barevné a přitom to není kýč. Jak je to možné?
V naší zemi je bohužel hluboce vžitý předsudek, že jakmile je něco barevné, tak je to kýč. Podle mě je kýč neumělý paskvil vyráběný s komerčním záměrem. Se slovem kýč však lidé spojují i zázraky přírody, jako je západ slunce nebo kontrastní muchomůrky. Není třeba se bát krásy a barev, v barvách je energie potřebná k životu. Byla by škoda, kdyby lidé mohli nasytit svůj hlad po barvách jenom na křiklavých reklamních plochách.
Ty skřítky, víly a bytosti přírody opravdu vidíte?
Jsem přesvědčená o tom, že každá hmotná věc má svou jemnohmotnou podobu, která není přístupná lidským smyslům. Komunikace s tímto světem je však pro mě velmi osobní a nechci přispívat ke všem fabulacím na toto téma, které jsou v dnešní době v módě.
Jaká je vaše nejoblíbenější pohádka?
Příběh, který nikdy neskončí, Děvčátko Momo a ukradený čas a další knihy od Michaela Endeho. Z těch tradičních pak Moudrá Vasilisa.
S jakou pohádkovou postavou byste se chtěla setkat?
S čarodějem Gandalfem z Tolkienovy Středozemě a se šťastným drakem Fuchurem z Nekonečného příběhu. A taky s Babou Jagou.
A co Malý princ?
S Malým princem jsem si nejlíp rozuměla asi v 15 letech. Potom mi začalo být líto, že se i moudří malí princové více starají o krásné zhýčkané růže než o upřímné pouštní lišky… Když jsem pak četla paměti Saint-Exupéryho manželky, pochopila jsem, že je daleko jednodušší moudře psát než moudře žít.
Náměty nacházíte ve snech, jaké sny máte nejraději?
Nejradši mám sny, ve kterých umím létat. Pokaždé si v nich říkám, že je to jednoduché, že tentokrát si to už budu pamatovat, ale pak se probudím a přitáhne mě zemská tíže.
Ta postava s rezavými vlasy na vašich obrazech, to jste vy?
Je to obraz mé duše, která se prochází krajinou fantazie. Ale postava často stojí zády, a tak si její tvář každý může domyslet podle svých představ.
Proč si při každém prohlížení všimnu jiných detailů?
Obraz je jako zrcadlo, každý v něm vidí to, co s ním vnitřně rezonuje. Záleží na náladě i momentálním rozpoložení. Často se stává, že si lidé pamatují obrazy jinak, než ve skutečnosti jsou, protože si je sami ve své vzpomínce dotvořili.
Proč se podepisujete na své obrazy MAB?
Mab je královnou elfů, která podle anglického a irského folklóru přináší lidem sny, a o to se právě snažím při kreslení svých obrázků. Celosvětově královnu Mab ovšem proslavil William Shakespeare, který jí ústy Mercutia věnuje v Romeovi a Julii krásné a poetické verše. Navíc je to také zkratka mého občanského jména MArie Brožová, a protože přináším lidem sny pomocí pastelek, proměnila jsem v pastelku písmenko A, což se vyloženě nabízí.
