Prázdninové putování za Duší českých řek - Otava, zlatonosná řeka

Prázdninové putování za duší českých řek: Zlatonosná Otava

Vítám vás u pátého dílu našeho prázdninového putování za duší českých řek. Dnes se vydáme za leskem zlata, pradávnou slávou středověku i vřavou husitských bitev, kterou už dávno zahladila vlídná krajina jižních Čech. Uprostřed šumavských hvozdů vzniká řeka Otava soutokem dvou horských bystřin, Vydry a Křemelné. Jako nezkrotná divoženka skáče přes balvany, tříští se v bílých peřejích a voní lesním mechem. Její voda má temně jantarový nádech a prozpěvuje si na oslavu nespoutané přírody, která člověka uhrane svou krásou a dravou energií. Jakmile Otava sestoupí z horských údolí, rázem se promění v tekuté zlato. V paprscích zapadajícího slunce se v ní zatřpytí tisíce zlatinek, jako by nám chtěla připomenout doby, kdy lidé na jejích březích snili své sny o bohatství, touze a naději.

Jak jsem turistickou mapu vetkala do obrazu

Moje první intenzivní setkání s duší řeky Otavy se uskutečnilo hned na počátku mého projektu Obhajoba pastelky v Písku v roce 2005, kde jsem v městské knihovně kreslila obraz Měsíc nad řekou. Každý den jsme přecházeli přes Starý kamenný most a krmili jsme racky, kteří si nás prohlíželi ďábelskýma očima, jako bychom tušili, že pokud chceme být zadobře s anděly, musíme nejdřív obětovat čertům. Řeka plynula s tichou vznešeností a nesla v sobě odlesky staleté historie. Její hladina byla jako zrcadlo času, které uklidňovalo naši zjitřenou mysl.

Múza s nápadem na portrét samotné řeky mě políbila o mnoho let později, v roce 2013, při Obhajobě pastelky na Rabí. Za odměnu jsme tehdy dostali půjčené klíče od hradu a po zavírací hodině jsme si mohli sami pro sebe užít zlatou hodinku s velkolepým výhledem do kraje. Mateřídouška voněla na hradbách, bzučely v ní včeličky a nad hlavou nám pískalo hejno rorýsů. Po západu slunce jsme sešli dolů k řece a tam už jsem ji spatřila – rozvernou divoženku s vlasy sršícími elektřinou a s rýžovací pánví na břehu řeky plné zlatinek. Ale teprve po velkém putování od soutoku až po Zvíkov se mi v hlavě poskládala finální podoba obrazu, který se stal v roce 2017 součástí mého cyklu Duše českých řek.

Tajemství ukrytá v detailech obrazu

• Když se Vydra potká s Křemelnou: Vydra na obraze připomíná soutok dvou divokých horských říček v šumavské romantice u Čeňkovy Pily, kde vzniká Otava. Cesta k němu vede kolem vantroků – dřevěného náhonu historické vodní elektrárny, která spolehlivě funguje už přes sto let jako důkaz, že lidská technologie může žít v dokonalé harmonii s přírodou.
• Vodní elektrárny na Otavě: Zelektrizované vlasy říční divoženky naznačují, že na jezech Otavy dnes potkáme přes dvacet malých vodních elektráren. Mezi nimi vyniká unikátní technické muzeum Křižíkovy elektrárny v Písku, kde mohou pánové obdivovat historické turbíny, zatímco dámy potěší romantické posezení na ostrůvku uprostřed širého říčního proudu.
• Zlatá horečka: Rýžovací pánev ve tvaru čínského klobouku láká k dobrodružství. Zlato se na Otavě rýžovalo hlavně v úseku od Sušice přes Horažďovice a Strakonice až po Písek a Kestřany. Vždyť i samotná Sušice původně vznikla jako pravěká osada hledačů zlata na obchodní stezce do Bavorska!
• Strážní hrad Kašperk: Nezaměnitelná silueta v pozadí patří hradu, který nechal v roce 1356 vystavět král Karel IV. k ochraně zemské hranice, zlatých dolů a Zlaté stezky. Jeho pohádková atmosféra mimo jiné učarovala i tvůrcům oblíbené pohádky Anděl Páně.
• Zašlá sláva sirek ze Sušice: Motiv krabičky zápalek s ikonickým klíčem připomíná světoznámý podnik SOLO Sušice. Koncem 19. století patřila zdejší továrna k největším sirkárnám na světě a její výrobky putovaly do všech světových stran.
• Hrad Rabí: Největší hradní zřícenina v Čechách se majestátně tyčí přímo nad řekou. Během husitských válek byla obléhána hned dvakrát. Právě zde, při druhém obléhání v roce 1421, přišel Jan Žižka o své druhé oko a nadobro oslepl.
• Strakonice: Tradici tohoto jihočeského města na obraze představují dudy slavného Švandy dudáka. Je to místo, kde vás historie chytí za srdce, dudy za uši a kde se na vyhlášených folklórních slavnostech dodnes tančí v rytmu poctivé jihočeské polky.
• Bitva u Sudoměře: Monumentální, 16 metrů vysoký památník od sochaře Emanuela Kodeta připomíná slavné vítězství husitů z rocku 1420. Jan Žižka zde tehdy s hrstkou věrných mistrně využil bahnitý terén rybniční hráze a porazil mnohonásobnou přesilu železných pánů.
• Písek: Největší město na Otavě na obraze reprezentuje historický Kamenný most, který je nejstarším dochovaným mostem v celé České republice.
• Tajemná věž Markomanka: na zdi přímo nad vydrou si můžete všimnout tajuplných znaků. Ty odkazují na rytiny v žulových kvádrech zvíkovské věže Markomanky. O jejich původu se dodnes přou vědci i záhadologové – jsou to magické germánské runy nebo jen staré kamenické značky?
• Korunovace Otavy na sídle českých králů: S proudem Otavy se v pravém horním rohu obrazu symbolicky loučíme u hradu Zvíkov, honosného sídla prvních českých králů, kde se řeka vlévá do Vltavy.

Třpytivá řeka zapomenutého zlata

Rýžovací pánev, splav a síto. Poznáváte základní výbavu zlatokopů? Na Otavě, naší nejbohatší zlatonosné řece, vypukla zlatá horečka o celá staletí dříve než na slavném Klondiku. Zlato se zde rýžovalo už v době bronzové a Keltové zde vytěžili přes deset tun nejvzácnějšího kovu, ze kterého razili vlastní mince - duhovky. Slavná éra pokračovala i ve středověku. Jan Lucemburský potvrdil Sušici držbu bohatých rýžovišť a za Karla IV. přispívalo Pootaví k hlavním zdrojům královských pokladnic. Když se v 16. století povrchové zásoby vyčerpaly, rýžování upadlo. To však neodradilo pozdější dobrodruhy. Nejúspěšnější z nich byl patrně podnikatel Eugen Beitl, který v roce 1888 u Radešova začal těžit písek strojově a z hloubky tří metrů vytěžil velké množství zlata a stříbra. Otava však láká hledače pokladů dodnes. V Kestřanech se od roku 1990 pravidelně koná Mistrovství v rýžování zlata pod záštitou Českého klubu zlatokopů. Závodníci dostanou kbelík s pískem, do kterého rozhodčí přimíchají přesný počet drobných zlatinek. Vyhrává ten, kdo je vymyje nejrychleji a ani jednu neztratí. Atmosféru festivalu pro celou rodinu dotváří škola rýžování, ukázky řemesel a trampská hudba.

Světoznámé sirky

Tradiční krabičky zápalek s obrázkem klíče, dýmky či nůžek zná každý. Dodnes je koupíte v mnoha trafikách, i když se už v Sušici dávno nevyrábějí. Na počátku této slavné éry stál Vojtěch Scheinost, který na počátku 19. století odešel za prací do Vídně, kde jako truhlář vyráběl sirková dřívka. Jeho budoucí žena Marie tam zase míchala tajnou fosforovou směs na hlavičky. Po návratu do Sušice dali své znalosti dohromady a v roce 1839 otevřeli vlastní sirkárnu. Díky kapitálu židovského obchodníka Bernarda Fürtha se pak sušická sirkárna brzy rozjela ve velkém. Za první republiky sirkárny SOLO ovládly středoevropský trh a vyvážely do celého světa. Krutou ránu podniku zasadila druhá světová válka, kdy nacisté rodinu Fürthových kvůli jejich původu pronásledovali a továrnu zneužili pro válečné hospodářství. Po roce 1945 byl podnik znárodněn. Jako státní podnik pak sirkárna chrlila až dva miliony krabiček denně. Smutný konec přišel až v roce 2008 kvůli levné asijské konkurenci. Dnes firma funguje jen jako obchodní subjekt se sídlem v Brně a zápalky SOLO se vyrábějí v Indii. Slavnou historii v Sušici připomíná už jen zchátralý areál  továrny a nostalgická expozice v Muzeu Šumavy.

Unikátní design nevznikl náhodou. Na konci 19. století se sušické zápalky vyvážely do celého světa – od Středního východu až po Afriku a Asii. Aby si zákazníci, kteří neuměli latinku nebo byli úplně negramotní, dokázali v obchodě objednat tu správnou značku, potřebovali jednoduchý symbol. Bernard Fürth proto nechal v roce 1896 zaregistrovat motiv klíče s označením „SOLO SCHLÜSSEL“ (jeden klíč). Značka byla u zákazníků tak populární, že dala jméno celému pozdějšímu koncernu a postupně přibyly další motivy. Díky těmto univerzálním symbolům se zápalky ze Šumavy staly jedním z prvních skutečně globálních českých produktů.

Sudoměřské usmíření

Netajím se tím, že jsem v dětství ze všech pohádek měla nejradši ty o Žižkovi. Nejvíc mě okouzlila legenda o bitrvě u Sudoměře, ve které husitské ženy rozprostřely své šátky po dně vypuštěného rybníka, aby do bahna nalákaly těžkooděné „železné pány“. Moje dětství na pražském Žižkově bylo touhle kapitolou našich dějin protkané - fascinovalo mě vše od staré modré dvacetikoruny až po monumentální Žižkovu sochu na Vítkově, která se stala mým vůbec prvním malířským námětem, a to mi byly teprve dva roky.  A přesto mě slavný sudoměřský Památník Jana Žižky vystavěný z kamenných kvádrů už od pohledu odpuzoval. Ačkoli byl dokončen už v roce 1925, připadal mi na všech fotkách až děsivě budovatelský.

Během našeho putování po řece Otavě jsme tohle místo nemohli vynechat, ale stal se zázrak. Dodnes netuším, jestli to způsobilo kouzlo zlaté hodinky, nebo plná chuť červeného vína, které jsme si s sebou vzali na piknik, ale místo mě okouzlilo. Přemohla mě krása, která nebyla ani trochu nabubřelá. Kamenný Žižka byl sice ještě větší, než jsem si ho představovala, ale nezdálo se mi, že by do krajiny nesmiřitelně hrozil palcátem. Naopak, na tom tichém, posvátném místě, kde voněly divoké růže a labutě se ukládaly ke spánku, stál Žižka jako obr s hlavou mírně skloněnou v pokorném zamyšlení. Slunce prosvítalo listy památných dubů a kolem nás jako v tichém snu projely prostovlasé dívky na koních. Cestou zpátky nás mlčky vyprovázely čtyři dřevěné sochy husitských bojovníků, vyřezané z kmene mohutného dubu, který před nedávnem vyvrátila bouře. Následující ráno nás přivítal nedaleký Štěkeňský zámek. Místo, kde prožil kus dětství a nakonec i vydechl naposledy můj milovaný šumavský spisovatel Karel Klostermann. Tajuplným zámeckým parkem, pod korunami prastarých plazivých dubů pamatujících císaře pána, jsme s tichou nostalgií v srdci pomalu sešli zpátky dolů k šumící řece.

Moje nejoblíbenější místo na Otavě

Kromě sudoměřského památníku pro mě zůstává největším zážitkem z celého Pootaví přírodní rezervace Výří skály nad divokým kaňonem řeky nedaleko Oslova. Už samotná cesta prastarým borovým lesem, kde některé stromy pamatují více než dvě stě let, stála za to. Právě tuhle neopakovatelnou atmosféru, prosycenou vůní borového jehličí a tichou přítomností výrů, jsem později zasadila do středu svého obrazu. Když se pak posadíte na samotný skalnatý ostroh, čas jako by se zastavil. Otevře se před vámi úchvatný výhled do obou stran ohbí řeky a člověk stěží uvěří, že jen pár kilometrů odtud už stojí turisticky obležený hrad Zvíkov. Podařilo se nám po krkolomných stezkách sestoupit z výšin až dolů k samotné hladině. Přelézali jsme prastaré samorosty, naplavené větve a připadali si jako poutníci na tajuplné cestě do pravěku, kde lidská ruka ještě nic nepokazila.

Přineste si zlatou vzpomínku na Otavu k sobě domů

Pokud se vám právě teď zastesklo po odlescích zlatonosné řeky, mám tu pro vás ze své tvorby pár otavských vzpomínek. Jestli vás putování podél břehů baví a ještě k tomu rádi kreslíte, prolistujte si celý sešit kreativních omalovánek České řeky. Můžete do nich otisknout své vlastní vzpomínky a vybarvit si řeky podle svého srdce. Nebo je Otava vaše srdeční řeka, a chcete, aby vás tahle šumavská divoženka neustále nabíjela svou sršící energií a zásobovala zlatými poklady? V tom případě na vás čekají reprodukce tohoto obrazu v různých velikostech.

V příštím díle našeho putování opustíme husity i zlatokopy a vydáme se za další českou řekou. Kam to bude? Nechte se překvapit!

Sbalte si své říční sny do batohu a brzy zase na viděnou,

Vaše MAB